Svoboda identity

Vroce 2009 vydal teenager Justin Bieber svůj první single – love song, který vyvolal mezi mladými lidmi na celé planetě šílenství. Fanoušci této kanadské popstar přejmenovali svou zbožňovanou hvězdu na „Bieber Fever“. Někteří došli dokonce tak daleko, že mu ve svých pokojících vytvořili svatyňky. 

Jednou z těchto plně oddaných fanynek byla i dvanáctiletá Billie Eilish. Její pobláznění bylo tak silné, že plakala z obavy, že „už nikdy nebude k nikomu jinému pociťovat něco takového“.¹ 

Bieber není jediný, kdo má tak zanícené obdivovatelky. Napříč dějinami známe celebrity, které si získaly úctu a obdiv, ať už to byli členové královských rodin, hudebníci či sportovní hvězdy. Uvnitř našich srdcí je nevědomá touha po tom, abychom se někomu nebo něčemu z celého srdce odevzdali.

Sociologové vysledovali, že lidé tíhnou ke zkušenostem, které jim dávají pocit transcendentna. Někteří lidé objeví pocit něčeho, co je přesahuje, prostřednictvím zbožňování celebrit, protože jim to přináší sebepřesahující zkušenost. Další se obracejí k extrémním sportům, umění, hudbě, médiím či spiritualitě. Dokonalým příkladem je horolezec Alex Honnold, který riskoval smrt při snaze bez lana pokořit 914 metrů vysokou skalní stěnu El Capitan (Yosemitský národní park v USA). The New York Times popsaly jeho zkušenost jako „podivuhodnou příležitost pro nás ostatní prožít něco mimořádného, co bychom mohli nazvat lidskou dokonalostí“.² Při setkání s něčím smysluplným, hrdinským či inspirativním se nás zmocní pocit úžasu.

Otázkou pak tedy není, zda uctíváme, ale spíše koho nebo co uctíváme. Uctívání není jen pouhý teologický či dogmatický koncept; je to lidský koncept, který přesahuje hranice ras, národností a náboženského (či nenáboženského) pozadí. Jako takový je akt uctívání lidským právem, jež tvoří základ naší lidské identity. Uctívání není něčím, co bychom mohli vynucovat nebo čemu bychom mohli bránit. A navíc je zde ještě varovná stará předpověď, že přijde doba, kdy bude ohrožena naše svoboda.

Formování naší identity

Židovsko-křesťanské spisy často zmiňují téma uctívání. V jejich příbězích je pravé uctívání vždy popisováno jako výsledek toho, že někdo odevzdal své srdce předmětu uctívání. Jelikož láska, oddanost a věrnost nemohou být vynucovány, je uctívání projevem svobody.

Při utváření vlastní identity bychom si měli svobodně vybrat, koho a co chceme uctívat. Nechceme, aby s námi bylo manipulováno vychytralými marketéry, kampaněmi sociálních médií nebo – jak je tomu v některých zemích – pomocí strachu a represí. Uctívat, či neuctívat a volba koho a co uctívat musí pramenit z naší vlastní identity, hodnot či pocitu osobní svobody. 

Avšak Bible také popisuje protivníky, kteří se pokoušejí napříč dějinami uctívání vynucovat, a budou to dělat i nadále. 

Vynucené uctívání?

Biblická kniha Daniel představuje Šadraka, Méšaka a Abed-nega, tři Židy, kteří byli přivedeni z Izraele do Babylóna jako otroci. Jejich židovská identita jim nedovolovala uctívat sochy či modly. 

Všechno bylo pro tyto tři mladé muže v pořádku, dokud babylónský král Nebúkadnesar nenechal postavit na pláni Dura zlatou sochu. Svolal lidi na tuto pláň a řekl jim, že až zazní hudba, mají se klanět před touto sochou. Každý, kdo by to odmítl, bude vhozen do ohnivé pece. 

Ze všech shromážděných lidí se jen tři kvůli svému přesvědčení králově nařízení nepodvolili. Šadrak, Méšak a Abed-nego se při zaznění hudby nepoklonili. Ale navzdory hněvu tohoto diktátora a jeho rozkazu, že mají být popraveni, byly jejich životy zázrakem ušetřeny (viz Daniel 3. kap.). Je to vyprávění o věrnosti vlastnímu přesvědčení i tváří tvář smrti. Připomíná nám to, že pravé uctívání nelze vynutit a že vždy bude mnoho těch, kteří se budou chtít poklonit při zaznění hudby.

Pravé uctívání versus falešné uctívání 

Bible hovoří o osobě, která se bude snažit vnucovat uctívání i v naší době. Je to stejná nábožensko-politická mocnost, která pronásledovala „svaté Nejvyššího“ během doby temna ve středověku (viz Daniel 7 a Zjevení 13,5–8). Tato mocnost byla „raněna“ a ztratila svou popularitu po době temna, ale znovu si ji získává. Bible předpovídá, že jednou přijde okamžik, kdy bude její „smrtelná rána uzdravena. A celý svět ji s obdivem následoval“ (Zjevení 13,3). Je to ten okamžik, kdy vyjde zákon vynucující uctívání – který bude odporovat lidským právům na změnu a formování své vlastní osobní identity (viz Zjevení kap. 13, 14 a 17).

Ale bude zde jedna skupina lidí, která se k tomu donutit nenechá. Tito lidé budou ukotveni ve své osobní duchovní identitě. Budou respektovat osobní rozhodnutí ostatních, ale zůstanou věrni svým vlastním hodnotám. Ve skutečnosti pro ně bude jejich svoboda znamenat tak mnoho, že raději zemřou, než by se zapojili do uctívání, které by šlo proti jejich duchovnímu přesvědčení. Pochopí, že základem uctívání musí být svoboda. Uctívání je a vždy bylo věcí volby. 

Abyste se dozvěděli víc o předpovězené krizi a o tom, co znamená chápat uctívání jako lidské právo, najděte si kontakt na konci tohoto materiálu.